Prevence Anorexie.

12. dubna 2011 v 16:38 | N. |  - Když se zajímáte o Anorexii..
Od útlého dětství je nutné dbát na vytvoření správných stravovacích návyků. Děti neuplácíme ani netrestáme, pokud se u jídla loudají nebo zcela nevyprázdní talíř, jsou-li nasycené. Tím bychom vytvářeli vhodnou půdu, aby se porucha příjmu potravy později projevila. Správnou cestou je trpělivý přístup přizpůsobený individuální osobnosti dítěte. Stravu podáváme v pravidelných, častých, menších porcích, dbáme na její pestrost a vzhled, které povzbuzují chuť k jídlu, učíme jejímu řádnému rozmělňování v ústech, tím docílíme zakořenění takových stravovacích zvyklostí, které jsou obvykle dodržovány v průběhu celého života. Účelem postoje je nejen "naučit dítě jíst", ale také zabránit, aby děti a dospívající prostřednictvím odmítání potravy manipulovali s okolím.
Člověk se rodí s vědomím, že vše v jeho těle je přirozené, všechny části těla jsou v pořádku, součástí jeho samého a nevnímá jako rušivý prvek, že se lidé od sebe liší. Kterákoliv část těla je pro něj krásná a dokonalá. Je třeba, aby okolí toto vnímání sebe sama neměnilo. Až později, kdy je dítě konfrontováno s kolektivem, se začne vědomě srovnávat s druhými. Ostřeji vystoupí měřítka fyzické krásy, v dospívání souvisí s rozvíjením sexuálních tělesných funkcí. Adolescent propadá pocitům méněcennosti či studu ze zaoblení tělesných partií a dalších pohlavních znaků. Je třeba nepodléhat reklamám, jejichž účelem je zvýšit obrat firem, zabývajících se prostředky na hubnutí. Pomůže tu důvěrný rozhovor rodičů s dospívajícím.
Nepřejídat se, sportovat, pohyb je přirozenou součástí života. Vedle toho koníčky a dobrá společnost vrstevníků, to vše jsou další podpůrné prostředky, aby se dospívající cítil ve svém těle dobře, neztrácel pocit životního naplnění. Chválit se a být chválen za všechny dosažené pokroky má význam proto, aby byl sám se sebou spokojený, měl pozitivní přístup k životu. Provozovat činnosti, díky nimž máme radost ze života. To se týká i studia, zaměstnání. Spokojený člověk si neubližuje, už vůbec ne odpíráním jídla, které je základní životní potřebou stejně jako např. dýchání. Prevence tedy spočívá ve správných stravovacích návycích, v dobré psychice a v sebepřjímání se.
Pakliže pozorujeme náznaky poruchy příjmu potravy, je třeba dbát na její kontrolu, zvláště projeví-li se další příznaky. Je-li postižený přístupný diskusi týkající se jeho stavu, je napůl vyhráno. Je třeba vysvětlit podstatu stavu a společným úsilím zabránit, aby k nedošlo k rozvoji onemocnění. Podpora by měla přijít z okolí postiženého, z rodiny a nenásilnou formou.Zvažujeme-li snížení hmotnosti, poradíme se s lékařem, požádáme o preventivní psychologickou pomoc, aby porucha příjmu potravy nepřešla do stavu mentální anorexie.
 

Léčba Anorexie.

30. března 2011 v 18:00 | N. |  - Když se zajímáte o Anorexii..
Léčba mentální anorexie je obtížná a její základ spočívá v psychologické práci s postiženým. Její řízení patří vždy do rukou lékaře a zpravidla je nutná spolupráce různých specialistů. Měl by ji zahájit obvodní lékař, u něhož je pacient evidován a který ho nejlépe zná. U něho se rovněž shromažďují veškeré informace od ostatních ošetřujících. Ten doporučí vhodný způsob zahájení léčby, čili ve většině případů odkáže na konkrétní specializovaná medicínská pracoviště. Zároveň provede nezbytné vyšetření momentálního zdravotního stavu nemocného, tj. celkovou zdravotní prohlídku, objedná laboratorní testy atd., čímž se urychlí nástup léčebné kúry a je vytvořen předpoklad pro volbu co nejvhodnějšího postupu odpovídajícímu osobnosti anorektika, neboť mentální anorexie vyžaduje individuální přístup. V mnoha případech jsou lidé trpící anorexií tak nevyzpytatelní, že už stanovení léčebného procesu je velmi problematické.
Toto se netýká stadia, kdy onemocnění propuklo do těžké fáze, kde je nutná hospitalizace a zavedení umělé výživy. Tehdy probíhají laboratorní a další vyšetření přímo v nemocničním zařízení. Po překonání krize metabolického rozvratu se přechází na příjem potravy ústy, který musí být kontrolován.
V psychické oblasti se uplatňují psychofarmaka a psychoterapie. Psychofarmaka působí nejen na podporu a léčbu psychiky, ale některé medikamenty navíc podporují chuť k jídlu a přibírání na váze. Léčba psychofarmaky spadá až na výjimky do specializace psychiatrů. Ti také doporučují některou z forem psychoterapie.
Vedení psychoterapie zaštiťuje psycholog. Psychoterapií je však již samotný přístup lékařů k pacientovi včetně obvodního. Využívá se jí nejen v psychiatrii, ale také jinými medicínskými obory, tedy všude tam, kde jsou pacientovy obtíže podmíněné jeho duševním stavem. Existuje dokonce síť dobře vybavených středisek tzv. komplexní terapie, kde je odborníky úzkého zaměření poskytován široký záběr psychoterapeutických metod včetně méně běžných medicínských postupů, jakými je akupunktura, akupresura,baňkování, léčení světlem, magnetická léčba, regresní terapie, autogenní trénink, relaxace, výuka správné meditace a další. Léčí se hudbou, tzv. muzikoterapie, arteterapie projevem výtvarného nadání. V krajním případě se sahá k hypnóze, která však vždy patří do rukou zkušeného psychiatra. Možností a forem psychoterapie je mnoho.
Účelem je nalézt co nejvhodnější individuální terapii. Bývá vystřídáno více postupů odvislých od spolupráce nemocného a jím dosahovaných pokroků. Nezřídka přistupuje skupinová terapie stejně postižených. Velmi prospěšná a přínosná je rodinná terapie, kdy vstupuje do léčby bezprostřední vztahové okolí. Je vhodné, když se zapojí blízcí, pokud mají důvěru pacienta. Tím mu velmi pomáhají, aby se naučil být laskavější i k svému tělu a nekladl na něj tak vysoké nároky. Psychoterapie nemocnému odkrývá podstatu onemocnění, problémů s ní spjatých a umožňuje, aby se mu naučil čelit vlastními silami. Cílem je změnit postoj k životu, přístup k sobě samému, přehodnotit životní priority. Může probíhat řadu let.
Vynechání menstruačního cyklu s příčinou tkvící v mentální anorexii farmakologicky upraví gynekolog. Výsledkem této komplexní léčby je docílit úpravu příjmu výživy ke zdraví vedoucímu stavu.
Léčba mentální anorexie je dlouhodobá, obtížná a je nutné počítat s tím, že nejednou dochází k recidivám.

Kdy je na čase vyhledat lékaře.

12. března 2011 v 21:36 |  - Když se zajímáte o Anorexii..
Mentální anorexie patří k onemocněním, která mohou vyústit úmrtím. Okamžitá odborná lékařská pomoc je proto na místě vždy, pokud se nepodaří prevencí včas předejít jejímu propuknutí. I takto pojatá prevence je již léčbou.
To znamená, že v prvopočátcích projevů nechutenství je možné zabránit chronickému stádiu rozvinuté mentální anorexie vědomým kontrolováním pravidelného přísunu potravyskloubeným s přístupy psychologického charakteru. Ve stravě je třeba dbát na pestrost jejího složení, dávat přednost potravinám, které zajistí dostatečný přísun vitamínů a minerálů, jíst často, byť malé porce, dokud se nevrátí původní chuť k jídlu. Současně se nevyhýbat přirozenému pohybu, který brání obezitě, jež je při nynějším životním stylu a změnách požívaných potravin častější a častější. Tím se vyloučí povědomí, že tělesné změny jsou způsobené tloušťkou a uděláme navíc minimum pro to, aby se hmotnost udržela v normálu. Psychické pozadí nechutenství vyváží odměňování se a povzbuzování za dosažené pokroky v obnovovaných stravovacích návycích. Projevující se druhotné fyzické znaky spojené s dospíváním je nutné zásadně vnímat jako přirozenou součást tělesného vývoje. Vědomě zvyšujeme sebevědomí a veškeré probíhající proměny osobnosti prožíváme ve spokojenosti sama se sebou s vědomím, že jejich cílem je dosažení dospělosti, nástup plného ženství nebo mužství. Nebráníme se přizpůsobovat svůj přístup k životu očima dospělého.
Většina postižených si však bohužel neuvědomuje, že začíná být, nebo již nemocná je a potřebuje poskytnout pomoc. Ideální je, pokud první kroky k nápravě učiní rodiče, tj. poradí se s ošetřujícím lékařem, který postiženého dobře zná, případně se obrátí přímo na specialistu z odvětví poruchy přijímání potravy. Čím dříve je tento krok učiněn, tím snazší a rychlejší je průběh léčby a návrat organismu postiženého do zdraví odpovídajícího stavu. Lékařskou pomoc je tudíž třeba neodkladně vyhledat vždy, pokud pozorujeme již typické příznaky mentální anorexie, případně bulimie, tj. fóbickou starost o tělesnou váhu a vzhled provázenou nepřijímáním potravy, zvláště jsou-li přítomné symptomy psychické, např. úvahy o smrti. Pokud není pacient schopný do sebe potravu dostat, obvodní lékař doporučí další postup, respektive odkáže na vhodné specialisty.
Projeví-li se i přidružený příznak vynechání menstruace, je souběžně nutné gynekologické vyšetření a léčba. U depresivních stavů a jiných psychických příznaků přistupuje spoluasistence, případně spoluřízení léčby také psychiatrem, psychologem, psychoterapeutem. V těžkých případech metabolického rozvratu organismu je nutná hospitalizace v nemocničním zařízení.
 


Důsledky Anorexie

27. února 2011 v 21:32
Rozvinutá mentální anorexie se nejviditelněji projevuje na fyzickém těle vychrtlostí.Přidružují se typické psychické změny, především deprese, člověk se izoluje, uzavírá se před druhými a vykazuje tendence vnitřního nutkavého jednání umřít. Může skutečně zemřít, a to i hlady.
Závažným důsledkem probíhajících psychických a fyzických změn v organismu je vynechání, ba až vymizení menstruačního krvácení u žen (amenorea) a celkové rozvrácení hormonální rovnováhy, která je řízená hypothalamem a hypofýzou, jež svými hormony výrazně ovlivňuje vaječníky a celý menstruační cyklus. Proto se současně snižuje také chuť k sexuálnímu životu a vytrácí se sexuální aktivita.
Chřadnou postupně všechny tkáně v organismu. Vlivem úbytku buněk následkem odmítání výživy trpí atrofií zejména svaly, zmenšují se a mizí, tj. ubývá svalová hmota. Postiženy jsou rovněž kosti. Tím jsou omezené nezbytné funkce organismu jako celku ve své základní úloze sloužit plnému prožívání lidské existence.
Vlasy anorektiků jsou zplihlé, jemné jako chmýří. Problémem je tedy i vypadávání vlasů. Nehty jsou poznamenané podélnými rýhami, mění směr růstu, křiví se a lámou. Důsledkem anorexie je rovněž suchá kůže, která přechází do nezdravého žlutavého zabarvení, až se projevuje vyloženě sinavý vzhled. U žen se vyskytuje esteticky nepříjemné, nežádoucí a viditelné zvýšené tělesné ochlupení na místech, kde dříve nebylo (brada, ochlupení horního rtu, často chloupky na hrudi).
Tyto tělesné a i psychické změny se manifestují z důvodu chybějících vitamínů a minerálních látek, které se účastní látkové výměny. Pro život jsou nepostradatelné, lidský organismus si je nedovede sám vytvořit a získává je právě potravou. Tím se u anorektiků navíc mění složení krve.
V závěru procesu průběhu mentální anorexie dochází k celkovému metabolickému rozvratu organismu, kdy je naprosto nutné poskytnout lékařskou pomoc, která se neomezuje na jediný medicínský obor, nýbrž zaměstná celý tým specialistů. Pokud není poskytnuta, postižený umírá.

Příčiny Anorexie

12. února 2011 v 7:48 | N. |  - Když se zajímáte o Anorexii..
Anorexie má řadu příčin. Krátkodobé nechutenství se běžně projevuje při horečnatých onemocněních, kdy po doléčení odezní. Pokud se ale projevují příznaky úbytku na váze a chuť k jídlu je zachována, nebo je naopak zvýšená, může jít o souvislost hubnutí s vážnějším onemocněním, např. cukrovka, zvýšená činnost štítné žlázy, Addisonova nemoc, infekce HIV, rakovina, porucha vstřebávání potravy střevním traktem a jiné. Takové hubnutí je provázené dalšími symptomy podle druhu onemocnění. Tehdy je nezbytné urychleně zajistit odborná lékařská vyšetření. Nechutenství může ojediněle vyvolat rovněž užívání některých léků.
Mentální anorexie a poruchy přijímání potravy mívají hlubší kořeny. Často sahají do útlého dětství. Dítě je nucené přijímat stravu, přestože mu nechutná, nebo dojídat jídlo, ačkoliv je nasycené a poté trestáno. Příčina mentální anorexie tedy spočívá v psychice. Demonstruje vnitřní sebenenávist, odmítání sebe sama, extrémní strach, odpírání života. Významnou měrou se podílí podvědomé přesvědčení, že jedině štíhlý člověk je žádoucí a krásný pro druhé pohlaví, úspěšný v životě, jinak ztrácí na své hodnotě, což je vydatně podporováno reklamami a všeobecným současným trendem jak být tzv. "in". To je také jedním ze dvou hlavních důvodů, proč postihuje zvláště dospívající.
Nicméně výskyt mentální anorexie u této skupiny postižených má především stejně významné fyziologické příčiny. Puberta přináší organismu bouřlivé fyzické a psychické změny. Nastupují funkce pohlavních žláz v hormonální oblasti a v tvorbě pohlavních buněk. Pohlavní orgány dozrávají a zvětšují se, u dívek dochází k růstu prsů, rozvíjejí se druhotné znaky, výrazně se mění rozložení tuku v těle, nejviditelněji na stehnech a na bocích. Tvarování, zaoblování těla je u dívek rychlé, byť individuální a je podmíněné genetickými předpoklady.
V psychické oblasti provází pubertu větší zdůraznění samostatnosti, uvědomování si vlastní osobnosti, zvýrazňují se cílové složky života. Člověk je v tomto důležitém životním údobí zvýrazněnou měrou zranitelný. Často se těžce vyrovnává se strachem být dospělým a přijmout se takový, jaký je. Pakliže jsou změny provázející pohlavní dozrávání považovány dotyčným z neznalosti za přibývání na váze, případně dokonce za tloušťku, tento vjem navíc podporují rodiče a okolí, pak je spuštění příznaků a projevů anorexie bezmála zákonité.
Je-li však dodržován běžně pojímaný zdravý životní styl, zachovávány přiměřené stravovací návyky doplněné patřičným pohybem, postava ženy se kolem cca 20ti let znormalizuje podle vrozeného konstitučního typu.

Opět tady.

11. února 2011 v 20:30 | Niky
Ahoj holky,
Omlouvám se,za moji neaktivitu na blogu,ale není moc čas. Však to znáte. Práce,škola,povinnosti. Je toho až moc. Jak se vám daří? Na e-maily,které mi posíláte vždycky s radostí odpovídám,zvláště těm,kteří mi napíšou,že jim má rada alespoň trošku pomohla,a že už jsou vyléčení.  Doufám,že brzo mi tohle napíše dalších pár skvělých holek. Kdyžtak piště anonymně do komentářů jak se vám daří apod.  Niky :)

Novinky?

14. března 2010 v 11:18 | Nikuš
Už dlouho jsem tady nenapsala :) ... Tak se to pokusím napravit alespoň teďka :P ...
Už se mi začlo dařit docela dobře :) Moje váha je v naprostém normálu. Začala jsem dělat modeling. Chtěli mě dokonce i do jedné modelingové agentury,která má zastoupení hlavně v Americe a v Itálii atd. Byla jsem celá nadšená...Jednou mi řekli ať si obléknu plavky a už to bylo..Řekli mi že sem tlustá a že jestli tam budu chtít být tak budu muset zhubnout. Myslím si že je to blbost když moje váha je 52kg. Tak mi došlo,že prostě jim ani nejde o to jestli je ten člověk v tom co dělá dobrý nebo nějak vyjímečný.Jim jde jenom o váhu. Modeling mě fakt hodně zklamal :( ... Ale nechci,aby se ze mě kvůli jednomu jejich slovu stala vychrtlá panenka.

Anabell

14. března 2010 v 11:01 | Nikuš |  - Důlězité informace
Název akce: Svépomocná podpůrná skupina pro blízké osob s poruchou příjmu potravy

Popis akce: Možnost společně si popovídat a sdílet starosti spojené s péčí o osobu s poruchou příjmu potravy.
Společně hledáme možnosti, jak se v nemoci zorientovat, porozumět příčinám, následkům, jak poskytnout podporu a pomoc a nezapomínat přitom na sebe.

Datum a čas: každá 2. středa v měsíci od 18:00 do 20:00hod. (není nutné se objednávat)

Místo konání: Kontaktní centrum Anabell Praha, Drtinova 2a, Praha 5 - Smíchov

Akci pořáda: Kontaktní centrum Anabell Praha, koordinátorka Arlethová Patricie

Kontakt: praha@anabell.cz, tel.: 775 904 778, www.anabell.cz (pro aktuální informace)


Název akce: Psychoterapeutická skupina pro osoby s poruchami příjmu potravy

Popis akce: Účast v psychoterapeutické skupině je příležitostí k porozumění sobě samému, v bezpečném prostředí malé skupiny, v interakci s druhými lidmi.

Datum a čas: Skupina poběží od září 2010, přihlásit se můžete již nyní. Setkávání budou probíhat každé pondělí od 18:00 do 19:30hod.

Pro kolik lidí: Skupina je určena pro muže a ženy starší 17 let

Cena za jedno skupinové setkání v trvání 90 min. je 300 Kč.

Místo konání: Kontaktní centrum Anabell Praha, Drtinova 2a, Praha 5 - Smíchov

Akci pořáda: Kontaktní centrum Anabell Praha, psychoterapeuti Michal Žmolík a Arlethová Patricie

Kontakt: praha@anabell.cz, tel.: 775 904 778, www.anabell.cz (pro aktuální informace)

Who I am?

22. října 2008 v 12:24 | Nika |  - Příběhy druhých,které se staly.
Who I am?
V.
Jsou 2 hodiny ráno a mně je dost zle. Ráda bych věřila, že je to jen přechodné, ale poslední dobou se to vrací a vrací a já netuším, jak se toho zbavit.
Chci to aspoň napsat. Budu ráda, když si to aspoň jediný člověk přečte. Prosím.
Poprvé jsem si uvědomila, že něco není, jak by mělo být, někdy kolem třinácti. Tehdy jsem mlátila rukou do zdi tak dlouho, až jsem dostala dlahu až po rameno. Tehdy se blížil školní výlet a já měla hrozný strach tam jet a zároveň jsme nechtěla spolužákům přiznat, že s nimi nechci.
Tehdy jsme došla k názoru, že jsem prostě divná, nějak od narození narušená. Nenapadlo mě, že jen něco špatně a že se to dá změnit, prostě jsem si připadala vadná. Táta s námi sice žil, ale moc se nestaral, máma musela zvládat vše sama (včetně tátových dluhů z jeho gamblerského období, tátovy pokusy o sebevraždu, občasný alkoholismus a deprese). Vždy si zakládala na tom, jak vypadá před ostatními a tak o těchhle věcech nevěděla nai její sestra. Jediný, s kým to řešilajsem byla já. To mi nebylo ani 10. Strašně mě tehdy chválila, jak jsem dospělá, jak se starám o brášku.
Měli jsme málo peněz, doma bývalo hrozně dusno, máma byla smutná, byla jsem jiná než spolužáci a oni to cítili...
Ve čtrnácti jsem se poprvé pořezala. Bohužel tupýmnožem, takže mám jizvu dodnes, na pravém předloktí nápis Fuck of life. Pamatuju si, jak jsem se jako nějaké zvířátko třepala v koutě a říkala mámě, že jsem k ničemu, že jí nedokážu pomoct, postarat se o rodinu, že jsem k ničemu a všechny jen trápím. V tu dobu už jsem za sebou měla i pokusy s jídlem : zkusila jsem si zvracet, týden nejíst (5 kilo dole). S pořezanou rukou jsem skončila dva týdny na dětském oddělení psychiatrie s diagnózou náběhu na hraniční poruchu os., epizodami PPP... a půl roku brala antidepresiva a chodila k dětské psychiatričce. Měla jsem pocit, že jí otravuju a taky jsem asi chtělabýt v pořádku (chtěli to všichni okolo, tak jsem se taková snažila být) a vlastně mě ani nenapadlo, že bych jí měla vyprávět třeba o problémech se spolužáky. Vysadila mi prášky, přestala jsem tam chodit, protože jsem podle ní byla v pořádku. Po hospitalizaci jsem měla rok přerušení a změnila školu, odmítala jsem se vrátit do té minulé a ještě dlouho se vyhýbala bývalým spolužákům.
V mých 17 otec odešel. Chtěla jsem to - nemluvil se mnou (byl naštavný, že jsem spíš na mámině straně) a když už, dodnes se nemůžu zbavit vět :"Jsi zlá a všechno se Ti to vrátí", "Lituju chlapa, který s Tebou bude mít něco společného", "Nežer,nebo se do těch futer už nevejdeš" (narážky na postavu byly i s máminy strany, máma totiž už několik let téměř nejí a drží se na hranici podváhy). V té době jsem byla zvyklá na svůj klídek, svůj svět, na gauči, se spoustou jídla, u televize. Nejspíš to ani nikdo nevěděl. Potom, co táta odešel, se tohle všechno hrozně rozjelo. Už jsem si ani nedokázala jídlo donést z ledničky, nedokázala jsem na něj přestat myslet a dostala jsem se na 65kg (na 170cm, vlastně žádná hrůza). Během pár měsíců jsem měla 52. Bez jídla, denně několik hodin cvičení a velmi rychle bulimie. Kvůli výčitkám jsem se už dost řezala, jako trest. Po půl roce jsem měla už takový strach jen vstát z postele, že jsem začala jíst všemožné prášky, abych se nějak utlumila. Tehdy jsem ani nevěděla, kdo vlastně jsem. Dlouho jsem se snažila být dobrá dcera, splnit máminy představy a vůbec to nešlo. Nakonec jsem úplně na dně došla k psychiatričce a byla týden v Motole na dětském odd. pro léčbu PPP. Z PPP jsem se nějak dostala sama. Trochu se to začalo kazit asi půl roku na to a já se začala sypat - odmítala jsem chodit do školy, pak i vstávat, mluvit, cokoli. Absolvovala jsem 3 měsíce na psychiatrii ve skupinové terapii (všeobecná, bez zaměření na jídlo). Sebepoškozování, hraniční porucha osobnosti, sociální fobie, atypická mentální anorexie, mentální bulimie atd., na tom nesejde. Nechtěla jsem domů, byla jsem tam šťastná, tam jsem měla pocit, že mě mají rádi.
Opět přerušení ve škole (a vyhýbání se spolužákům). Vše vypadalo docela dobře. 3 měsíce na to (z těch dvou předcházejících dnů si moc nepamatuju, ač jsem si nic nevzala) jsem si podřezala obě žíly, snědla nějaké Neuroly a Ibuprofeny, odešla ven, zavolala si sanitku, týden byla na psychiatrii.
V tu dobu jsem už docházela k psychologovi.
Brzy na to jsem potkala Adama, ke kterému jsem po pár týdnech utekla a žila s ním třičtvrtě roku. Adam byl ten tyo spořádaného člověka, který snídá, obědvá a večeří snad přesně na minutu, celý život má jasně naplánovaný a psychologie je pro něj nějaký děsivý šamanismus. Věděl o všem.
Tehdy se vztah s mámou trochu zlepšil.
V prosinci 2007 jsem se vracela domů. Tehdy jsem studovala třetí ročník gymnázia dálkovou formou, chodila stále jednou týdně k psychologovi, vše vlastně bylo v pořádku.
I teď je vlastně vše v pořádku. Jsem v maturitním ročníku, prospívám opět s vyznamenáním, dokonce jsem 4 měsíce pracovala, beru léky, snažím se, chystám se na přijímačky na psychologii, jídlo je v pořádku a neubližuju si.
Přesto teď píšu tohle, mám slzy v očích a přeju si jen utíkat a nic necítit, nebo cítit aspoň tu žiletku a fyzickou bolest.
S mámou si nerozumíme a snad nikdy nebudeme. Nenávidím tu její touho po dokonalosti a neustálou snahu, aby vše dobře vypadalo před jinými, tu přetvářku. Nepřipadám si jako její dcera, nemám pocit, že by mě měla ráda, vlastně cítím, že mě odmítá. Nenávidím, kdy říká, že si chce užívat a nejen se starat o nás. Někdy z ní mám strach, z toho jejího chladu, jako bych toho člověka vůbec neznala. Nesnesu, aby se mě dotkla ona a dělá mi problém i dotek bráchy.
Táta občas zavolá, ale je pro mě těžké s ním být v kontaktu, sice mi chybí, ale nejsem na to zvyklá a mám strach, že zase zmizí.
Potkala jsem skvělého, inteligentního kluka, který o mě dokonce projevil zájem. Nejsem schopna věřit, že by to mohlo vyjít. Snažím se uvažovat rozumně, ale hrozně to bolí... Šíleně moc někoho potřebuju (mám vlastně jedinou kamarádku, která ale nemá moc času) a mám ještě větší strach z toho, až zmizí. Vážně to hrozně bolí.
S bráchou simo nerozumíme. Nikdy jsme nežili jako rodina, brácha je uzavřený ve svém světě a nějak si k sobě nemůžeme najít cestu. On s otcem vůbec nekomunikuje, nemluví o něm, když už, tak s despektem. Dodnes nenávidí, když někdo zvýší hlas.
Přála bych si věřit, že tohle všechno zase pomine. Nějakou dobu to bylo v pořádku. Navenek stále vše vypadá dobře, jsem aktivní, nedepresivní. Zkoušela jsem něco říct mámě, ale nechce to slyšet, vědět o tom.
Můj psycholog je skvělý, rozumíme si, pomáhá mi si uvědomit spoustu věcí, ale bohužel ani on nedokáže změnit to, jak hrozně moc si připadám už snad 10 let sama, jiná, cizí všemu....
Chtěla bych už nebýt sama. Věřím, že dokážu co budu chtít, mám koníčky, mám cíle.... ale někdy vůbec nejde chtít.... když ani máma a táta tady vlastně nejsou....

Anorexie... stejně jako drogy

21. října 2008 v 12:20 | Nika |  - Důlězité informace
Ahojky... po dlouhé době zase další článek... :-)
Včera jsem se dívala na jeden dokument o modelingu... Říkali tam,že když nějaká holka chce být modelka tak proto udělá všechno.Když jí řekneš změň si účes tak si ho změní... když jí řekneš "Jseš moc tlustá,měla by si zhubnout." co ta holka udělá? Půjde za svým snem takže začne hubnout... a potom se z ní stane anorektička nebo bulimička... Zjistila jsem,že se teďkom víc lidí začlo zajímat o anorexii a bulimii,ale jsou věci, o které se zase nikdo nezajímá...Třeba drogy... ano je tady zájem,ale nikdo nedělá nic proti,aby to nikdo nezkoušel stejně jako z anorexií.
Včera jsem dočetla knížku "MY DĚTI ze stanice ZOO" je to jako by životopis jedné holky... Christine je to o tom jak ve 12 letech začla brát drogy a tak pokračovala až nějak do třiceti... jak si prošla prostitucí... absťákama... blázincem...nemocnicema... policií... a vším možným je to vážně poučná knížka... je to rozdíl asi 30 let,ale i přesto se před těmi 30 lety každý zajímal o drogy v novinách... psali kdo je další objetí heroinu...ale teď??? teď to nikoho nezajímá stejně jako anorexii......
Vlastně když ten článek teďkom ta čtu tak si říkám co sem to napsala za blbost... ale je to pravda!!!

Kam dál